Plaňany | ||
Původ názvu Plaňany prý pochází od toho, že zde žili lidé na pláni. Sice se Plaňany nacházejí na území Polabské nížiny, ale moc se to pláni nepodobá, protože naše obec je pěkně v dolíčku.
Název se v průběhu doby měnil. Průběh dokumentuje následující tabulka.
1200 - 1300 | de Planan |
1300 - 1400 | de Planani |
Planas | |
1500 - 1600 | Planiasy |
Plaňany | |
1600 - 1700 | Planiasy |
Plaňany | |
1700 - 1800 | Planiasy nad Lindama |
1800 - 1900 | Planiasy |
Plaňany | |
od 1900 dodnes | Plaňany |
Ve znaku Plaňan se nacházejí dva stromy. Podle jedné teorie jde o dvě lípy, jiná říká, že se jedná o dva topoly.
10. století | Zdivo kruhové stavby pod podlahou starého kostela (pravděpodobně románská stavba). |
1168 | Založen starý kostel sv. Petra. |
1222 | První zmínka o Plaňanech |
1421, 1424 | Plaňany pleněny husitským vojskem. |
1434 | Rozložení vojska Pražanů před bitvou u Lipan sahalo až do Plaňan. Přes Plaňany prchal Testenickou cestou Čapek ze Sán se svým houfem vojska; dne 31. 5. 1434 se valila přes ves vojska panská na dobývání Kolína. |
1448 | Zpustošeny vojskem Jiřího z Poděbrad (2 dny), když táhl na Prahu, kterou krátce na to dobyl. |
1507 | Ulit zvon Marie Ondřejem Ptáčkem; dárce není znám. |
1572 | Ulit zvon Petr (2000 kg, průměr 1400 mm, výška 1150 mm) |
1572 | Udělení titulu městys a městského znaku. |
1582 | Postavena zvonice. |
1642 | Plaňany pleněny a vypáleny vojskem švédského generála Bannera. |
1735 | Ruské vojsko v Plaňanech. |
1741 | Francouzské vojsko v Plaňanech. |
1759 | Postavena socha sv. Jana Nepomuckého jako dík za uchránění od bitvy u Kolína. (Roku 1965 byla přenesena před Chrám sv. Bartoloměje v Kolíně.) |
1795 | Dlouhá krutá zima; dne 26. 5. zamrzly znovu rybníky. |
1802 | Fara povýšena na děkanství. |
1841 | Vystavěna dvoupatrová „Stará škola“. |
1863 | Velký požár obce; polovina domů lehla popelem. |
1864 | Založen hasičský sbor. |
1867 | Postaven cukrovar. |
1890 | 1506 obyvatel, 7 hostinců. |
1913 | Dokončena stavba nového kostela. |
1919 | Volby - 211 domů, 1400 osoby |
1921 | Sčítání lidu - 1398 obyvatel + 891 obyvatel z přilehlých vesnic |
1971 | Sčítání lidu - 1130 + 644 |
Sčítání lidu v roce 1971:
1771 obyvatel, 648 bytů, z toho
579 | elektrifikováno | 441 | má el. pračku | 449 | má televizor |
305 | má vodovod | 374 | má chladničku | 133 | má motocykl |
248 | má koupelnu | 236 | má vysavač | 116 | má automobil |
209 | má kanalizaci | 97 | má plyn | 139 | má garáž |
85 | má el. ohřívač vody | 79 | má robota | 68 | má kuchyňskou linku |
Starý kostel byl založen v roce 1168 a prošel generální rekonstrukcí v roce 1892. Kostel je jednolodní (loď je 12,2 m dlouhá a 6,5 m široká). Věž je 38,5 m vysoká. Původně byla o 1 patro vyšší, ale po úderu blesku roku 1716 shořela. Hodiny byly zřízeny v roce 1863. Peníze k jejich zakoupení si plaňanští opatřili tím, že si odhlasovali dobrovolnou přirážku 1 krejcar na každý máz piva po dobu 3 let. Původně byl zasvěcen sv. Petru (29. 6.), po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 byl překřtěn na „Zvěstování Panny Marie“ (25. 3.). V minulosti byl mnohokrát vyloupen (1781, 1792, 1798, 1820, 1827, 1842, 1844) a ani v době současné to není o mnoho lepší. Pan Bernau ještě ke stavbě dodává: „Během věků byla vkusná tato stavba valně znešvařena; původní okna v lodi i portál na jižní straně, jak ještě dobře znáti jest, byly zazděny a jiná větší okna beze slohu ve zdech prolomena.“
Zvonice měla původně 5 zvonů; roku 1913 dva z nich (Petr a Umíráček) byly převěšeny na nový kostel, ostatní z rozhodnutí rakouských úřadů byly 1. 12. 1916 sejmuty a roztaveny pro válečné účely.
V Plaňanech působí občanské sdružení Plaňanští zvéníci, kteří si vytičili za cíl ochranu, znovuobnovení, zviditelnění plaňanských památek. Během posvícení v roce 2000 byly V přízemí zvonice nainstalovány panely přibližující historii zvonice a zvonů.
Koncem 19. století přestal starý kostel vyhovovat potřebám, a tak pražský architekt Mikš vypracoval návrh chrámu pro 700 věřících v pseudogotickém slohu. Stavba byla svěřena pražskému staviteli Gabrielovi. Stavitel byl šetrný, což se neblaze projevilo v použití nekvalitního materiálu a v tom, že dva dělníci se zřítili. Stavba trvala 5 let, 18. 9. 1913 byl zasvěcen Janu Křtiteli. Vrána dodává: „Již během stavby se zjistilo, že věž se začíná odklánět od svislice. Odklon vrcholu střechy (výška 54 m ) činil v roce 1931, kdy byl kostel z bezpečnostních důvodů uzavřen, 800 m (s. 122).“ Přestože byla v témže roce provedena generální oprava, odklon věže je stále patrný.
Při požáru roku 1953 praskl drahocenný zvon Petr a rozbil se na 3 mohutné střepiny. Proto musel být znovu odlit v roce 1962 a roku 1966 byl zavěšen na své původní místo ve zvonici. Roku 1998 se na své původní místo vrátil i Umíráček.
První škola v Plaňanech vznikla pravděpodobně ve stejné době jako starý kostel a fara. Stala se dokonce jednou z nejstarších škol v kraji, protože za třicetileté války nebyla zničena.
Vrána popisuje nelehký život učitele tehdejší doby: „Kantor při výchově dětí provozoval ještě nějaké řemeslo a držel pole, které osobně obdělával. Tak kupř. první písemně doložený kantor Jan Nikolín (1663) byl truhlář. Roku 1665 maloval ve starém kostele strop sínce. Pokud kantor neměl živnost, byl chudý a odkázaný na výdělek při faře, pro niž pekl hostie a při kostele, kde hrál na varhany, zpíval o svatbách, křtinách a pohřbech a zvonil proti mrakům. Za zvonění bral od hospodářů v obci „posnopné“. Po třicetileté válce chodil vykuřovat kadidlem příbytky a s žáky koledoval a psal na domovní dveře svěcenou křídou KMB. Za to dostával od každého majitele 3 krejcary. Josef II. sice zvonění a vykuřování v roce 1763 zakázal, ale „posnopné“ kantoři vybírali dál jako součást svého ponižujícího platu. Jiný zdroj kantorských příjmů byly muziky o posvíceních (s. 126).“
13. července 1941 byla slavnostně otevřena nová dvoupatrová školní budova. Prošla několika úpravami, přestavbami a přístavbami, a tak se dožila ještě toho, když jsem v ní začala roku 1984 s povinnou školní docházkou. Dnes už svému účelu neslouží. Nová škola byla roku 1953 zřízena v nové budově bývalé pojišťovny, kde je dodnes.
Gabriela Preissová vzpomíná na svou školní docházku v roce 1868: „Byla to divná škola, ta trojtřídka v Plaňanech. O soustavné vyučování se příliš nedbalo. Učitel bez zkoušek Eduard Pechold vyhrával s pomocníkem na muzikách a v zimě koledoval u rodičů dětí. Nejvíce se staral o práci na svém hospodářství. K ní si přibíral i školní mládež. Mnohdy zastupoval učitele jeho otec, který dětem vypravoval pohádky (s. 127).“